- Historie:
Jako u všech medicínských věcí i zde můžeme začít tím, že je už popsal Hippokrates a Aristoteles. Mízní systém jako celek pak popsal v 17. století Olaf Rudbeck. Možnosti mízní systém vyšetřit a vědecky léčit začínají až ve 20. století.
Charakteristika:
Hlavním úkolem mízního systému je vstřebávání lymfy z tkání a její transport, nakonec až do žilního systému. Do průběhu mízních cév jsou zařazeny mízní uzliny.
Anatomie:
Lymfa: Nažloutlá tekutina, která obsahuje zplodiny tkáňového metabolismu, buněčné zbytky, bílkoviny, tuky, viry, bakterie a nádorové buňky. Má podobné složení jako krevní plasma. Lymfa vzniká v mezibuněčných prostorech z tkáňového moku, za 24 hodin se v těle vytvoří 2 až 3 litry lymfy. Složení lymfy je proměnlivé, záleží na tom, v kterém orgánu vzniká.
Slezina: (lien-latinsky) Orgán, která je uložen v dutině břišní, pod levým žeberním obloukem, má tvar kávového zrna a při normální velikosti není hmatatelná. Ke zvětšení sleziny dochází nejčastěji při onemocnění krve a při infekci. Histologicky je tvořena bílou a červenou pulpou (tkání, dření). Bílou pulpu vytvářejí uzlíky lymfatické tkáně- Malpighiho tělíska, která jsou tvořena z malých B- lymfocyty. Červená pulpa se skládá z vaziva, které je vyplněno krevními cévami.
Funkce sleziny: Je článkem imunitní obrany organismu, dochází v ní k syntéze protilátek, slouží jako krevní filtr, „ pohřebiště“ erytrocytů (červená krvinka), podílí se na recyklaci železa, rezervoár krve, ve fetálním období (během nitroděložního vývoje plodu) je i krvetvorným orgánem.
Onemocnění sleziny: Zvětšení sleziny (splenomegalie) s objevuje: Leukémie, Hemolytická anemie, Maligní lymfom, rakovina jater, cirhóza jater, infekční onemocnění (žloutenka, infekční mononukleóza).
Poranění sleziny: Příčinou jsou nejčastěji dopravní nehody, úrazy, pády z výšky.
Léčba poranění sleziny: Chirurgická- i když není nezbytná pro život, snaží se moderní chirurgie o tzv. záchovné operace (tkáňová lepidla, síťky, transplantace sleziné tkáně do pobřišnice), protože v pooperačním období jsou pacienti ohroženi infekcemi (streptokoky, pneumokoky).
Mízní kapiláry začínají v prostoru mezi buňkami. Dále se podobně jako potoky v krajině sbíhají v silnější mízní cévy, kterým se říká kolektory, které mají průměr do jednoho milimetru a ve svém průběhu mají už drobné chlopně, které zajišťují jednosměrný tok lymfy, směrem od tkáně. Tyto kolektory (širší mízní kmeny) můžeme rozdělit na povrchové, hluboké a útrobní.
Povrchové mízní kolektory odvádí lymfu z podkožní tkáně, hluboké mízní kolektory odvádí lymfu ze svalů a kostí a útrobní kolektory probíhají většinou kolem cév orgánů a odvádějí lymfu z těchto orgánu např. ledviny, játra, slezina, plíce. Kolektory povrchové hluboké i útrobní se pak sbíhají do dvou hlavních mízních kmenů: Hrudní mízovod- přivádí lymfu z dolních končetin, z břicha, z levé horní končetiny a z levé poloviny hlavy a ústí do soutoku levé podklíčkové žíly a levé jugulární žíly. Praví lymfatický kmen- ten přivádí lymfu z pravé horní končetiny, pravé poloviny hlavy a pravé poloviny hrudníku.
Mízní uzliny jsou fazolovité útvary, za normálu průměru do jednoho centimetru, na povrchu kryté vazivovým pouzdrem. Lymfa do uzliny vstupuje několika mízními cévami, v uzlině proudí systémem mízních kanálků, odtéká pak jednou mízní cévou. Skupiny uzlin, ve kterých ústí kolektory z určité oblasti těla, se nazývají regionální, nejvýznamnější takové skupiny se nacházejí po stranách krku, v podpaží, v tříslech a podél velkých cév v břiše a hrudníku.
Funkce uzlin:
Biologický filtr- ničení bakterií, buněčné drtě a nejrůznějších odumřelých částí tkání. Pokud je uzlina větším nádorem nebo zánětem je vyřazena s oběhu a brzdí průtok lymfy.
Tvorba lymfocytů a protilátek- na nabízené antigeny reagují T a B lymfocyty přítomné v uzlině, tvorbou specifických protilátek a lymfocytům proti těmto škodlivinám. V odtékající lymfě je vždy více lymfocytů než v přitékající.
Regulace obsahu bílkovin v lymfě: množství bílkovin v lymfě by mělo být stálé, pokud není, buď se z žil tekutina přidá, nebo se z lymfy tekutina do žil vstřebá.
Funkce mízních cév:
Hlavní funkcí mízní cév je vstřebávání látek z velkou molekulou ( bílkoviny, tuky, cukry) a jejich transport do krevního oběhu. Společně s mízními uzlinami se podílejí na vyrovnaném obsahu bílkovin v lymfě. Lymfa se tvoří ze dvou základních zdrojů- tekutina filtrovaná z krevních kapilár a mezibuněčná tekutina vznikající činností tkáňových buněk a obsahující produkty tkáňového metabolismu.
Poruchy funkce lymfatického systému:
Základní a v postatě jedinou poruchou lymfatického systému jako celku, je městnání lymfy a vznik otoku.
Vznik otoku:
1. zvýšení přítoku krve do tkáně, např. po cévní operaci.
2. Zvýšení produkce lymfy intenzivní činností.
3. Ztížení žilního otoku a zvýšení žilního tlaku, např. otoky dolních končetin při srdeční slabosti, při překážce odtoku při a po trombóze žilní, při útlaku žil zvenku nebo u varixů (křečových žil) dolních končetin.
4. Snížení obsahu bílkovin v krvi a přestup tekutin do tkáně (osmóza)
5. Zvýšení propustnosti kapilár, např. zánětem, úrazem, léky a některými chorobami.
6. Vrozené poruchy stěny mízní cév.
7. Přerušení mízních cév, např. operací.
8. Blokáda lymfatických cév národem, metastázemi nebo parazity.
Vyšetření:
Lymfografie- barvivem nebo izotopy.
Sonografie tkáně- ukáže uzliny, žilní systém nebo ložiskové procesy, které utlačují odtok lymfy.
CT vyšetření: ukáže strukturu tkáně a uzliny a další procesy.
Choroby lymfatického systému:
Vrozené poruchy-Buď nedostatečně vytvořené lymfatické cévy ve tkáni nebo vrozené rozšíření lymfatických cév způsobené slabou stěnou. Patří tam Nonnův-Milroyův syndrom, Meigeho syndrom.
Získané poruchy:
- Zánět- kterýkoliv bakteriální, houbový, plísňový, parazitární. Parazitem Wucheria bancrofti je podle knih postiženo více než 600 miliónů lidí. V našich podmínkách je častou příčinou streptokok způsobující kožní zánět lidově nazývaný Růže.
- Všechny nádory, které postihují lymfatické uzliny a šíří se lymfatickými cévami.
- Stavy po žilní trombóze, protože jsou postiženy nejen žíly, ale i lymfatické cévy.
- Po chirurgických výkonech- jenom vzácně při rozsáhlém poranění lymfatických cév.
- Po ozáření, kdy je postižena stěna lymfatických cév a céva se změní ve vazivový proužek.
- Postižení regulace průsvitu cév, např. po mozkové mrtvici, v ochrnuté končetině.
- Zvláště ošklivá je kombinace příčin, např. při nádoru prsu, kdy jsou vyoperovány uzliny v podpaží, pak se tato oblast ozařuje a po ozáření se ve špatně prokrvené kůži končetiny přidruží zánět streptokokem. Takových kombinací uvedených příčin může být daleko víc.
Nejčastější chorobou oběhu lymfy je lymfédém končetin.
Léčba:
- Konzervativní- stlačení končetiny a urychlení odtoku lymfy, např. masážemi, pružnými punčochami a obinadly. Nebo kombinace stlačení (komprese) končetiny a cvičení.
- Menší význam mají léky, které dokážou snížit propustnost stěny lymfatických cév.
- Chirurgická léčba- v ojedinělých případech je možné přemostění uzavřeného úseku lymfatické cévy (dělá jen několik pracovišť v Evropě.) Extrémním případem je odstranění oteklé tkáně bérce a ponechání kosti a svazku cév a nervů.
Závěrem:
Chronický otok je pro pacienta velkou svízelí a přináší jim potíže v životě i práci. Musí upravit svou životosprávu tak, aby se vyhnuli dlouhému stání i drobných poranění. Nesmí se koupat v horké vodě (zvětšuje otok), na postižené končetině se nesmí měřit krevní tlak, aplikovat injekce, nesmí se tam brát krev, nesmí se ta končetina zatěžovat, nesmí se nosit zaškrcující prádlo atd.
Zdroje:
- Debora Karetová, František Staněk a kolektiv: ANGIOLOGIE pro praxi, Maxdorf 2001
- Alena Broulíková, Debora Karetová a Miroslav Roček: ANGIOLOGIE 2011, Maxdorf
- Ferenc Kiss, János Szentágothai: ATLAS ANATOMIE ČLOVEKA 3, Osveta 1975
- a rodiče, kteří mě stále kritizují, ale vysvětlili mi všechno, čemu jsem nerozuměla.