Jdi na obsah Jdi na menu
 


Noční můra vzlétá- Rudý John

18. 2. 2012

 

heron.jpg

Hlas neznámého muže zní tmou a je slyšet jeho žalostný zpěv, který pomalu sílí a znova utichá, jak svítá.

„ Zazpívej nám, Anno. Jsi nejlepší naše sboristka, tak alespoň jednu písničku věnuj porotě.“
 
Už mě otravuje, jak mě někdo stále do něčeho tlačí. Jednou bych si chtěla o tom, co mám a nemám dělat, rozhodovat sama. Všichni se mi jen s*rou do života, ať jsou to rodiče, s jejich starostmi o mou budoucnost, nebo tahle škola.
 
„Tak co bude, slečno Anno, nejsme tady do zítřka. Zazpíváte nám tedy něco nebo ne, já bych se ještě dnes dostala domů na odpolední čaj."
 
„Jistě slečno učitelko.“ odvětila jsem znuděně a začala jsem zpívat.
 
Typický den. Jsem opěvována za své dobré chování, výborný prospěch a hlavně za svůj „andělský“ hlas. Denně snáším úšklebky ostatních, kterými dávají najevo svoje znechucení vůči mně, a denně poslouchám svou přihlouplou, dětinskou a vždy usměvavou Kateřinu zvanou jako Slunečnice, jak se tupě směje u animovaných seriálů a u dalších s výběru televize. Někdy se mi zdá, že je trochu dementní. Nikdy si nevšimne, že po ní ostatní kluci, krom těch buzíků na koleji, koukají jako na kus dobře upečeného masa. Pravda, Kateřina byla hodně vyvinutá, měla hezké štíhlé nohy, malé ploché bříško, malý zadek a velké poprsí zdobené kříže s ukovaným Ježíšem Kristem jako znak, že je křesťanské víry. Ano, byla oproti mně u kluků oblíbená. Já jsem sice hezká podle učitelů jako sama bohyně Afrodita a mám andělský hlas, avšak jsem ještě nikdy neměla rande s žádným klukem. Ne, že by se mi na nějaké chtělo, ale stejně se mi to nikdy nestane, jsem pro všechny jen „ten šprt“.
 
„Ahoj Anno, máš se dnes hezky, já teda moc.“ zazněl ten obvyklí pozdrav při překročení práhu našeho pokoje na koleji.
 
Nikdy jsem jí na tuto otázku neodpověděla a jí to nikdy nevadilo. Byla unešená jinými věcmi. Zrovna dnes byl den, kdy její křesťanky založená rodina slavila jejich tradiční rodinný svátek, nošení věnců na hřbitov a tancovaní kolem hrobů. Mě ale nikdy nenapadlo, že se jednoho dne budu muset toho cirkusu s ní zúčastnit.
 
„Anno, půjdeš se mnou na ten hřbitov?“ptala se mně ostýchavě Kateřina.
 
„Proč bych to proboha měla dělat, mě tvůj svátek je úplně ukradený.“ odsekla jsem.
 
„Prosím, dnes je taková tma, že bych se sama bála jít. Prosím, prosím, když to uděláš, už nikdy tě nebudu otravovat.“ řekla se slzami v očích.
 
Tato myšlenka se mi však velice zamlouvala, tak jsem jí nakonec řekla, že tedy s ní půjdu. Měla radost. Oblékla jsem si s ní bílé šaty bez rukávů a květinový věnec jsem si dala na hlavu. Kateřina měla kopretiny, já měla růže. Když nad tím tak přemýšlím, kdyby mě teď viděli učitelé a ředitel, byla bych pro ně nejspíš Venuše na další školní představení.
 
Procházeli jsme tiše tmou s lucernami v ruce. Kateřina mi baterku zakázala, prý je to zneuctění mrtvých neživým světlem a teplem. Nohy jsem už měla celé mokré, když jsme konečně došli k našemu hřbitovu. Kateřina prolítla brankou a začala pokládat věnce na hroby a zpívat a tančit. Já, když jsem se probrala z toho pocitu smíchu, který se mi zrodil, co začala Kateřina tancovat, vypadal jako tanec neandrtálce, připojila jsem se k ní a nakonec jsem se i přinutila ke zpěvu a k tanci. Byli jsme však tak rozjařené, že jsme si nevšimli jedné věci. Před hřbitovem stála cedule, která říkala, že pokud se nekonají Dušičkové slavnosti, je hřbitov zamčený, ale branka byla přesto otevřená. Byli jsme tak neopatrné a zaslepené krásnou nocí a to se nám za pár chvil stalo osudným.
 
„Tak Anno, už jsme rozdali všechny, byla to zábava ne?“ zeptala se mne.
Přikývla jsem.
 
Kateřina se otočila směrem ke kapli a uviděla světlo. Okamžitě se rozkřikla:
 
„ Podívej, v kapli se svítí, to budou jistě máma s tátou a nějací sousedi.“
 
Kateřina se rozběhla ke kapli celá šťastná. Myslela si, že v ní nalezne své nejbližší, ale opak byl pravdou, ale to ona nevěděla a já také ne. Nestačila jsem na ní zakřičet, ať na mě počká, a tak jsem běžela rychle za ní. Bohužel bylo mokro, mně se smekla noha a upadla jsem. Kateřina měla přede mnou už hodně velký náskok, když jsem se oparně zvedala.
Kateřina mezitím doběhla do rozsvícené kapličky. Viděla, že někdo sedí na židlích, tak se rozkřikla s velkým veselím:
 
„Tatínku, maminko, jste to vy? Já myslela, že nemáte čas na takové věci, když se vaše firma teprve rozjíždí.“
 
Nikdo jí však neodpověděl. Úsměv trochu klesnul a Kateřina pomalu přistupovala k židlím, myslela si, že jí jen rodiče zkoušejí, jestli přijde blíž k nim. Kdyby jen Kateřina věděla, co se tu doopravdy stalo.
 
„Mami, tati, zase si se mnou hrajete, tohle jste dělali, když mi byli 4 roky, při mém prvním obřadu naší rodiny. Je to vážně otřepané. Ale, co to je!?“ rozkřikla se vyděšeně Kateřina.
 
Konečně uviděla pravdu. Ano, bylo to skutečně její rodiče, dokonce ji její babička, ale nevypadali vůbec jako živý, naopak, vypadali jako prasata po zabijačce s tím rozdílem, že jejich vnitřnosti se válely nedaleko od těl na obětním oltáři.
 
„Kdo to mohl udělat? Kdo vykuchal moje rodiče jako na porážce, jako na zabijačce? Proč zrovna na den zemřelých?“ plakala Kateřina a brečela.
 
Brečela však tak nahlas, že si vůbec nevšimla znaků na zdech, vypadající jako Smajlíci, že jsou kresleny krví obětí a že se k ní pomalu ze zadu blíží jasně mužská postava, zahalená od hlavy až k patě, s nožem v ruce a pistolí za páskem. Muž byl jasně vyšší svalnaté postavy. Nic jiného se o něm říci nedalo, ani oči nebyly vidět, když na nich měl motorkářské brýle.
 
Chytil Kateřinu a pomalu si jí k sobě otáčel. Prohlížel si ji.
 
„ Nejsi ošklivá nijak zvlášť, ale kouzlo v sobě nemáš.“řekl jí on.
 
Stačila jsem jen zakřičet skrývajíc se za zdí, aby mě neviděl, ale stejnak bylo pozdě. Rudý John byl známý masový vrah, jenž zabíjel oběti podle toho, jestli se mu líbili a i ty někdy zabil a to jen pro to, že jejich překrásnou krví chtěl kreslit. Dost brutální způsob umění.
 
„Kateřino, uteč! Dělej!“zakřičela jsem.
 
Rudý John se rozmáchl a rozřízl Kateřinu jako řezník, když porcuje prase. Viděla jsem to celé. Nejdřív mi bylo hrozně do breku, vyčítala jsem si, že jsem na ni byla vždy tak zlá, ale co jsem uviděla z ní lezoucí orgány, pozvracela jsem se. Byl to hnus, jaký jsem snad ani na pitvání na Biologii nezažila. Bohužel, jak jsem u toho zvracení skuhrala, všiml si mě a šel ke mně blíž. Měla jsem z něj velký strach, protože na mě tak divně zíral.
 
„Co tu někdo jako ty dělá? Proč jsi šla do kaple, jsi křesťanka?“ptal se mě po chvíli.
 
„N-ne, nejsem vůbec pobožná.“odpověděla jsem s třesoucím se hlasem.
 
„Ó bože, co teď dál, i s ní si osud pěkně hrál, zahodil od ní klíč, ukradl svobodu mou a srdce mé, zraněné. Ty tu dnes nezemřeš. Škoda, že nejsi věrná bohu, vypadáš jako jeho posel.“ řekl mi.
 
Nakonec byl stejný jako ostatní. I on mě nechtěl ranit kvůli mé tváři. Byla jsem však vděčná bohu, že mě nezabil, kdyby chtěl, mohl to jistě udělat. Otočil se zpátky a šel ke Kateřině, aby její krví něco namaloval na zeď.
 
Nedokázala jsem se zvednout, byla jsem jako raněné zvíře, umírající pomalu a bolestivě.
 
„Stůj nebo střelím!“ ozvalo se kaplí.
 
Přinutila jsem se vstát a šla jsem se nenápadně podívat, co se děje. Viděla jsem dospělého kluka, tak 23 až 25 let mu bylo, mířil na Rudého Johna pistolí. Rudý John na to byl však zvyklý, vyndal z pásku pistoli a než stačil ten mladík vůbec zamířit, vystřelil na zem, on padl na zem a pistole odlítla blizoučko ode mě. On se válel na zemi s krvácející rukou. Měl být však rád, že to neschytal hůř.
 
Rudému Johnovi se on moc líbil. Já jsem už nechtěla vidět, jak někoho dalšího rozřezává, už tak tady těch těl leželo dost. Nevěděla jsem však, co mám dělat. Pak jsem si všimla pistole, která ležela nedaleko ode mě. Měla jsem hrozný strach, ale sebrala jsem všechny síly a kousky odvahy a šourala jsem se pomalým krokem k pistoli. Rudý John si mě všiml, otočil se ke mně koukaje na mě s údivem a zaujetím, snažil se zjistit, co to dělám.
 
„Nedělej to! Copak blázníš? Proč jsi do prdele neutekla, když jsi měla tak hezkou šanci?“ křičel na mě.
 
Já ho však neposlouchala. Soustředila jsem se na to, abych se vůbec pohnula vpřed. Už jsem tam skoro byla. Uchopila jsem pistoli a namířila jsem ji na ni. Rudý John se ke mně rozběhl, bála jsem se, ale zavřela jsem se oči a … vystřelila jsem. Rudý John se držel za krk, ze kterého tryskala krev. Nejspíš jsem trefila tepnu. Ale i na tuto situaci byl připravený a povedlo se mu i přes to zranění.
 
Byl konečně konec téhle noční můry, alespoň na chvíli. Šla jsem k tomu mladíkovi se slovy:
 
„Jsi v pořádku?“
 
Koukal na mě velmi podezřívavě, ale pak mi odpověděl:
 
„Ano, jsem.“
 
Po těchto slovech jsem padla a víc si nepamatuji, nejspíš jsem omdlela.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář