Řev Pandémonia- Všichni Stateční
3. 3. 2012
„Promiň, jsi už v pořádku? Haló, můžeš vstát? Probuď se konečně!“ mluvil na mě jakýsi povědomí hlas.
Pomalu jsem se probouzela. Spatřila jsem velký pokoj, pohodlnou postel, ve které jsem si tak pohodlně ležela a toho mladíka, co byl v té kapli.
„Kde to jsem? Co se to děje?“ zbystřila jsem.
„Neboj. Potom, co jsi v té kapli omdlela, jsem zavolal svým nadřízeným. Když jsem jim řekl, co jsi udělala, trvali na tom, abych tě co neprodleně vzal s sebou. Překvapilo je, že tě Rudý John nechal vůbec žít bez jediného škrábnutí i přes to, že jsi ho střelila. Obvykle ho tohle nezastaví, když se naštve, zabije tě, ať krev mu tryská, netryská.“řekl mi on.
„Kdo jsi a proč jsem tady?“ptala jsem se dál.
„Plukovník Sasha Fate.“ řekl mi.
„Sasha Fate. To nebude normální jméno.“ odvětila jsem.
„Ne, není. Každý v tomhle řádu dostane nové jméno, co si nese po zbytek života. Stejně jako ty ve velmi blízké době. Jsi tu, protože všichni, co přežili útoky několika známých a zatím nepolapitelných masových vrahů. Ty teď tak trochu nemáš na vybranou. Buď budeš sloužit u nás, budeš mít práci, jídlo a domov, kde můžeš kdykoliv být nebo tě budeme muset dát někam, kde nebudeš moct nic říct, nejlépe na psychiatrii. Tak si to dobře rozmysly, byl bych rád, kdyby ses přidala, s tou pistolí si byla úžasná.“ řekl mi a už se chystal odejít.
„Nemám si co rozmýšlet.“odvětila jsem.
Otočil se a poslouchal mé rozhodnutí. Bylo na něm vidět, že je velmi napjatý a má odpověď ho velmi zajímala.
Vstala jsem, sice velmi s bolestí, a řekla jsem mu:
„Jistěže tu zůstanu, domů se s takovou nevrátím a do školy, to už vůbec ne.“
„Tak mě následuj.“ pokynul mi.
Šla jsem za tím, procházeli jsme různými chodbami a všude to bylo stejné. Všichni na mě zírali. Nedivila jsem se, byla jsem jen v košili a se zavázaným kotníkem, který jsem si na tom hřbitově zvrkla. Kupodivu otok zmizel a bolest byla taky minimální.
Konečně jsme dorazili. Přišli jsme ale nevhod, zrovna tam s někým ten muž bavil. Byli tam lidé stejně, možná starší než já. Nebylo jich moc.
„Proč mě rušíte v řeči plukovníku Fate? A koho to s sebou vedeš?“ ptal se ostře a stejně jako ostatní na mě upnul svůj zrak.
„To je Anna. Ta, co přežila útok Rudého Johna. Souhlasila s tím, že tu zůstane a připojí se k nám.“ řekl Fate.
Všichni na mě vyvalili oči. Ten muž ke mně přistoupil a podal mi ruku.
„Těší mě, jsem generál Henrych. Vítám vás u nás. Tak Anno, líbí se vám u nás?“otázal se na mě.
„Ano, líbí.“odpověděla jsem.
„A co jméno, už jste si vybrala vaše nové jméno.“ptal se znova.
„Anna Black Maria.“
„Anna Black Maria, hezké jméno, i když se mi příliš nelíbí, že tam máte své současné jméno, ale to by snad nemělo vadit. No dobře, tak vedle koho vás postavíme?“ ptal se jen tak naoko generál.
Všichni se rozestoupili a ukázali, že vedle nich je místo, tudíž si můžu stoupnout vedle něj.
Nakonec jsem si stoupla na konec řady, vedle vysokého blonďáka.
Generál pokračoval v projevu:
„Nyní jste tady, u nás, budete podrobeni výcviku a stanete se členy nové speciální skupiny Oddílu statečných. Dostanete také parťáky, se kterými od této chvíle budete bydlet. Anno, vy se běžte převléci, jste tu přece jenom jen v košilce. Běžte do svého pokoje, měla byste tam mít už uniformy a ostatní oblečení, které jsme vám dali.“
Měl pravdu, bylo mi opravdu trapně, když jsem tam stála, hlavně, když tam byly jen 3 holky a zbytek samý kluci. Odešla jsem tedy. Nebylo moc těžký najít svůj pokoj, a to jsem tam byla poprvé, byl úplně na konci chodby.
Vstoupila jsem do pokoje. Byl už pozměněný, byl připravený na mého parťáka. Byla jsem s toho nervózní. A při téhle myšlence jsem se jala převlíkat do uniformy, která ležela na posteli. Seděla mi jako ulitá. Podívala jsem se do skříně, byli tam obyčejné věci, ale i tak krásné šaty, jaké jsem ještě nikdy neměla. V tom jsem zaslechla kroky, někdo zaklepal na dveře a otevřely se dveře. Vstoupil do nich ten vysoký blonďák.
„Ahoj Anno Black Mario, jsem Michael Alsatian a ode dneška jsem tvůj parťák.“ řekl mi a podal mi ruku.
Potom šel k posteli a vybalil si. Otočila jsem se k němu. Bylo na něm vidět, že je na to tu zvyklý.
„ Ty jsi tu vyrůstal Michaeli?“ ptala jsem se.
„Je to opravdu na mně vidět, že? Potom, co mojí rodinu vyvraždila Černá Ruka a já zase probodnul její srdce v sebeobraně, si mě vzal jeden důstojník a vychoval mě ve vojenském režimu. Bylo mi ale fajn, naučil jsem se mnoho a navíc, ten důstojník měl vlčáka, se kterým jsem si nejen každý den hrál, ale i pěstoval bojové umění.“řekl mi Michael zasněný.
„Jak zabíjela Černá Ruka, co k tomu používala?“zeptala jsem se.
„Uřízla jim obličeje obětním nožem.“
„Teď se na něco zeptám já. Jaké je to chodit na normální střední školu?“ ptal se.
„Nic čeho bys měl litovat. Hnusné jídlo z jídelny, otravné keců učitelů, špinavé pokoje na kolejích a příšerné spolubydlící.“ odpověděla jsem plná zhnusení.
„Takže ta zavražděná Rudým Johnem nebyla tvoje kamarádka?“
Nechtělo se mi o tom mluvit, ale nakonec jsem odpověděla:
„ Ne nebyla. Byla to jen otravná spolubydlící a ještě k tomu křesťanka. Byla to její vina, že byla tak neopatrná a naivní. Samá pravidla, povinnosti a otravování…….!!“řekla jsem celá rozčílená, až jsem z toho celá zrudla.
Michael na mě koukal trochu vyděšeně, když jsem zvýšila hlas.
„Promiň mi, nechtěl jsem tě rozčílit.“řekl tiše.
Cítila jsem se hodně provinile, on za to přece nemohl. Byl na mě tak milý a já jsem na něj tak protivná. On je zatím jediný, kdo se mnou nejedná jako s tou „co má dobré známky a krásný hlas“, jedná se mnou jako, no… s kamarádkou.
„Taky se omlouvám, neměla jsem být tak protivná. Nemůžeš za to. Jen je to pro mě nové. Všichni se mnou jednali jinak, jako bych nebyla ani normální žák, ale nějaká fiflenkovitá celebrita.“
Michael na mě mrknul a řekl:
„Povíš mi to jindy, každopádně spolu strávíme hodně času, ale teď se půjdeme navečeřet, už je skoro čas, a když si nepospíšíme, zbudou nám místa bůhví kde.“
Večeře byla výborná, mnohem lepší, než ve škole. Měli jsme kuře Hawai a pivo. Já se však nemůžu dočkat dalšího dne, kdy začne náš trénink.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář