Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tichý výkřik

15. 2. 2014

 

 

fire-20girl-20with-20wolfs-20in-20tundra.jpg

Na obloze plují mraky, po zemi teče krev,
kde kdo to vidí,
ale kdopak zvuky ty slyší, to teskné vytí,
osamoceného vraha, vlkodlaka.
„Vlčku, vlčku, pojď sem blíž,
smutnou ovečku tu uvidíš.“
,,Neváb k sobě holčičko někoho, kdo nezná tě.
Já nejsem ten, kdo myslí svědomitě,
Trhám z hladu oběti až země krvavá je,
ale ony se ode mě nedočkají ráje,
jen agonie.“
Holčičko, přestaň, to říká i tvoje svědomí,
Tohohle nářky, smutek tvůj nezlomí,
není srdnatý.
Přestaň ho lákat k sobě
nebo spočineš ve společném hrobě,
ale jen z hlíny, kamenů a červů.
Tady se potom nedočkáš kněze s modlitbami v latině,
budeš jen další bezvýznamnou obětí na jeho listině,
kterými ukojil svůj hlad.
„Vlčku, vlčku, pojď jen blíž,
že mě taky rád sníš.“
„Neváb mě k sobě, ty malá Karkulko,
užívej si, máš přece všecko,
proč to zahazovat, nu?“
,,Vlčku, vlčku, pojď klidně blíž,
stejnak mi neublížíš,
jsi hodný.“
Vlkodlak chytne malou dívku pod krkem, ptá se jí,
zda rány se jí rychle zahojí,
že nemůže zemřít,
zda z večera trpí strašnou bolestí,
kterou si však on sám nepěstí,
tak jako bolest z ohně.
Ptá se jí, zda ví, jaké to je,
když jediná žena v jeho životě, je Luna,
kterou jen slyší a ona zase jeho, nehmotná,
bez dotyku, nedočká se ženského lůna,
nedočká se potomka.
„Vlčku, vlčku, pojď blíž,
nevíš, když to nezkusíš.“
„Na to je už, dítě, pozdě,
milovaná, zabila se kvůli mně.
Zuby, drápy, srst,
kdo odváží se dát jen prst.
Hvězdy se ztrácí, pomalu svítá,
jedna otázka tu skýtá,
zda zabít či ne.
Rozhodnuto, napřáhl se, hlava letí,
dopadne do květů změti.
„Lež tu navždy tedy, smutek odletí ti pryč,
Tento rozhovor byl jen velký kýč.“
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář